OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Symfonický metal (jak tento styl sám sebe s oblibou charakterizuje) se jako hudební terminus technicus za posledních pár let dostatečně zažil a mnohdy je používán i tam, kde se jen trochu více přezvučí klávesy. V kombinování rockových nástrojů se symfonickým orchestrem jsou světová špička italští RHAPSODY, většina ostatních kapel jen více či méně střídá ony dva odlišné styly, jinými slovy vecpe do speed metalu orchestrální partie a hned jsou symfonici. Nakolik je termín symfonický metal skutečně přiléhající pro většinu dnešních, takto označovaných nahrávek, nechme do diskuze.
EPICA orchestru využívá poměrně hodně, a tak jí symfonické označení alespoň prozatím ponechme. Hlavní mozek této holandské kapely je Mark Jansen, který v EPICE beze studu pokračuje tam, kde v AFTER FOREVER skončil. Zatímco jeho dřívější spoluhráči si drží rozumnější přístup ve využívání orchestrálních aranží, Mark to v EPICE rozbalil naplno. Nemohu říci, že by to bylo ku prospěchu věci. Orchestrální aranže jsou sice pěkné a znějí mohutně, ale znějí až příliš křečovitě a samoúčelně. Všeho moc škodí, navíc když jsou až zbytečně potlačené kytary. Ku škodě věci také je, že Mark tlačí svou pěvkyni Simone Simons do poloh, které Floor Jansen (kterou považuji za vůbec jednu z nejlepších metalových pěvkyň) zvládala bez problémů. Simone má značné obtíže s přechodem mezi tóninami, pomáhá si přeskočeným, operním hlasem a někdy je to až příliš nápadné. Ale třeba se ještě vypracuje, má zatím pouhých dvacet let. Aby nebylo té kritiky příliš, musím dodat, že v EPICE stejně jako dříve klade Mark Jansen důraz na melodie a některé se mu na novém albu skutečně povedly.
Album pochopitelně musí začít mohutným orchestrálním intrem. Intrem, které v sobě „lehkou“ inspiraci v Poledourisových soundtracích ke Conanovi nezapře. Lyricky se skupina inspirovala odkazem kultury Mayů a jejich proroctví (údajný konec světa má být v roce 2012). Úvodní rozjezd aneb „Dance Of Fate“ mi přijde z celého alba nejzdařilejší, má správný říz a netrpí únavovým syndromem zbytku desky. Ještě bych zmínil moc pěkné, vícehlasné zpěvy v předposlední „Another Me "In Lack´ech"“. Asi nejsilnější skladba s velmi chytlavým refrénem se skrývá pod názvem „Force Of The Shore“. Ten refrén…. kde už jsem ten nápěv jenom slyšel? Nebylo to náhodou „To Mega Therion“? EPICA se holt ráda inspiruje, někdy ale až moc okatě. Pomalé písně jsou však špatné, utahané a nudné, stejně jako závěrečná desetiminutovka „Consign to Oblivion“. Výjimkou je moc pěkná baladička „Solitary Ground“, kde kapela více sází na samotnou melodii než na pestrost aranží. Celkově vzato „Consign To Oblivion“ žádný zázrak není. Pár slušných melodií a spousta vaty zabalená do bombastického pláště. Kde ovšem nejsou pořádné základy, tam se sebekrásnější zámek stejně zbortí.
„Consign To Oblivion“ žádný zázrak není. Pár slušných melodií a spousta vaty zabalená do bombastického pláště. Kde ovšem nejsou pořádné základy, tam se sebekrásnější zámek stejně zbortí.
5 / 10
Simone Simons
- zpěv
Mark Jansen
- kytara, zpěv
Ad Sluijter
- kytara
Coen Janssen
- klávesy
Yves Huts
- basa
Jeroen Simons
- bicí
1. Huban K'u „A New Age Dawns – Prologue“
2. Dance Of Fate
3. The Last Crusade „A New Age Dawns - Part I“
4. Solitary Ground
5. Blank Infinity
6. Force Of The Shore
7. Quietus
8. Mother Of Light „A New Age Daws - Part II“
9. Trois Vierges
10. Another Me „In Lack'ech“
11. Consign to Oblivion „A new Age Dawns - part III“
The Holographic Principle (2016)
The Quantum Enigma (2014)
Requiem For The Indifferent (2012)
Design Your Universe (2009)
The Classical Conspiracy (2009)
The Divine Conspiracy (2007)
Consign To Oblivion (2005)
2 Meter Sessies - We Will Take You With Us (2004)
The Phantom Agony (2003)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Transmission Records Netherlands
Stopáž: 44:52
Produkce: Sascha Paeth a Olaf Reitmeier
Studio: Gate Studio
not bad
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.